Journaling: Sebepéče z jiné perspektivy

DAVID ZÁBRANSKÝ

Když mi Lenka napsala, jestli bych nechtěl přispět na blog článkem o sebepéči, v prvních chvílích jsem měl dojem, že to je absurdní nápad. Docela rychle mi ale došlo, že se mě to téma bytostně týká.

Spontánně jsem si při slově sebepéče vybavil krémy a pěny do koupele, masírování víček a další jemnosti. Většina lidí z mých kruhů by asi reagovala podobně. Jsem prozaik, spisovatel, umělec, no a my umělci se přece takovými jemnůstkami nezabýváme. Jaký omyl. Sebepéče se pochopitelně týká každého jednoho člověka. Navíc se v poslední době proměňuje obecný pohled na péči a nutně tedy i pohled na sebepéči, kterou je třeba vnímat jako rovnocennou podmnožinu širšího pojmu péče. Když se na věc podíváme z tohoto úhlu pohledu, sebepéče ztratí všechny potenciální negativní konotace a dokonce se ukáže jako nutnost. Stačí trochu upravit perspektivu a sebepéče se najednou jeví jako projev rozumu a instinktu zároveň: sebepéče jako racionalizovaný pud sebezáchovy.

Význam péče a sebepéče v dnešní době všude na světě rychle roste. Dokonce by šlo říct, že péče a pečující povolání nabírají na prestiži. Nejde jenom o důsledek kovidové pandemie, která péči - zdravotní a jinou - během chvíle postavila do středu společenského zájmu. O péči se čím dál častěji mluví i v souvislosti s aktuálními trendy, jako je průmysl 4.0. Umělá inteligence a robotizace může podat pomocnou umělou ruku i ve sféře péče, ale zároveň není pochyb o tom, že zrovna v této oblasti "robot" vždy bude mít své limity. Pečovat a sebepečovat budou muset i dál lidé. Dobré ovládnutí péče i sebepéče bude považováno za umění.

Moje vlastní sebepéče je založena na rituálech. Rád bych něco málo řekl o dvou z nich. Nakonec bych připojil pár obecných poznámek o rituálu a jeho úloze v rámci sebepéče.

Mojí první a asi nejdůležitější sebepčující metodou je chůze. Kdyby se mě někdo zeptal, kým se cítím být, odpověděl bych, že se cítím být chodcem. Nikoli spisovatelem, nikoli synem nebo otcem, ne, nic z toho. Na prvním místě jsem chodec. Hned na začátku je přitom třeba zdůraznit, že chůze a běh jsou dva zcela rozdílné koncepty, které by se neměly zaměňovat. Věřím, že tenhle článek čtou především běžci a hlavně asi běžkyně. Nechci běh nikomu rozmlouvat, ale zkusím tady předestřít aspoň pár argumentů, proč by nebylo od věci zkusit místo běhu přejít k chůzi. Vidíte to? Mluvím o "přechodu" k chůzi. Náš jazyk je plný metafor, které jsou fixované právě na chůzi. K výsledku se dochází. Neběží se k němu. Vědec udělá vědecký pokrok, nikoli "poběh" nebo poskok. Stručně řečeno, chůze je nám vlastní. Je klidná a vytrvalá - vytrvalejší než vytrvalostní běh. Nemusíme se pořád za něčím honit, jak říká otřepaná fráze, která ale jako by ještě nedošla ke sluchu naší běžecké komunity. Ale co je to chůze? Nebo co si aspoň já představuju pod tím pojmem? Chůze není procházka. Chůze je nepřerušený postup a člověk se musí naučit jejím zákládům, mezi které patří: nezastavovat; udržovat tempo; správně dýchat, ale i správně myslet, nebo naopak vypnout a nemyslet, pouze se ponořit do rytmu. Ze své zkušenosti bych doporučil pravidelnost a opakování stejné trasy. Jedním z cílů chůze je zjištění, že zdánlivě stejná trasa není stejná ani náhodou. Na světě není síla, která by "stejnou trasu" dokázala udržet stejnou byť jenom do zítra. Chůze po stejné trase nás učí skromnosti, což je mocný nástroj ke zlepšení života.

Druhým pilířem mé sebepéče je vedení deníku. Nebudu lhát, že s deníkem mám mnohaletou zkušenost. Ne, začal jsem s ním teprve nedávno, ale o to silnější jsou mé zážitky s tímhle těžkým a záludným žánrem.

Samozřejmě existuje více způsobů, jak psát deník. Pokud někdo chce mít možnost podívat se, co dělal touhle dobou před rokem, stačí mu prostý záznam faktů: schůzek a míst. Přínosnější je ale podle mě deník, který se snaží podívat se pravdě do očí; nikoli pravdě faktografické, nýbrž pravdě o našich stavech. (Nechci jednoduše mluvit o pocitech, protože to slovo má v dnešní době už příliš rozostřený význam. Navíc by v deníku podle mého gusta skutečně nemělo jít o pocity, nýbrž o pravdu.) Deníkový záznam by v ideálním případě měl najít klíč k proběhlému dni. Jeden nebo dva obrazy, které ten den vystihnou. Deník by měl hledat pravdu, ale zároveň by neměl rezignovat na tvůrčí ambici - deník je příležitostí, jak den nejen zaznamenat, ale zároveň ho i obohatit, doplnit. Samotný akt zápisu v takovém případě může být zážitkem.

Chůze i vedení deníku bude plnit svoji roli nejlépe v případě, pokud se nám podaří z obojího učinit každodenní rituál. Princip opakování a metoda sebepéče jsou od pradávna nerozlučně propojeny. Dobře zvládnutý rituál je v podstatě autopilot našeho života. Ale pozor. Cílem rituálu není dosažení nevědomí. Cílem není rutina čili pouhé mechanické opakování. Nikoli. Dokonce naopak - cílem rituálu je plné vědomí. Rituál nám má rozvát ruce, abychom mohli vnímat. Rituál je přednastavené rozhodnutí. Čas, který ušetříme tím, že se nemusíme rozhodovat, můžeme věnovat něčemu jinému, například plnému rozevření očí.

Rituál je způsob, jak zařídit, aby sebepéče skutečně probíhala sama. Na začátku mluvím o tom, že sebepéče je podmnožinou péče, ale nakonec je možná třeba tenhle pohled trochu poupravit. Bez sebepéče nemůže být péče. Sebepéče je v ideálním případě předstupněm pro péči o druhé.